Tomaj, 1910

Autor: Aleš Kozár

Bylo ještě hodně brzo ráno. Sotva začalo za vzdálenými modrými hřebeny Snežniku svítat, byl na nohou. Na políčkách za domem má už teď hotovo, zaseto, osázeno, teď je to na přírodě, aby teplem a vláhou rozloupla semínka a vytáhla z nich nové rostlinky. Dnes ho čeká vinohrad. Rychle pokrmil drůbež a králíky, do šátku svázal kus chleba a vodu, v kolně sebral motyku a šel.

Bylo to kus cesty, nejdřív vesnicí do vrchu, u kostela doleva, po cestě vinoucí se nad domy a na jejím konci je. Od chalupy je to kus cesty, ale vinohrad má nádhernou orientaci k jihu a červenou minerální půdu, která z tohohle kusu pole dělá jednu z nejlepších viničních tratí široko daleko. Sytě karmínový teran, který z těchhle hroznů dělá, dává úchvatně bohatou chuť. Nejdřív na jazyce zajiskří minerály, pak ohřejí patro sametové chuti černého rybízu a ostružin, které podtrhne decentní dřevitost, jak víno leželo v dubových sudech ve sklepě. Pak se nadechne a do úst pustí po špetičkách vzduch, který povzbudí víno k rozmarné večerní náladovosti a něžnému polibku na dobrou noc. Ta chuť mu zpívá v hlavě, kdykoli tu pracuje nebo se jen tak prochází mezi řádky. Občas ho žena v žertu počastuje nějakým tím zevlounem, když se ve vinohradě zdrží až do západu slunce. Rád si sedne na velký balvan na jeho kraji, rozhlíží se po vinohradě, sleduje, jak se prodlužují ratolesti na jednotlivých hlavách, jak réva vykvétá, z téměř nepatrných kvítků se nalévá k hroznům, prodlužují se, rostou, začínají získávat svou barvu a postupně zaměkají, sládnou, těžknou, až je v podzimku čeká sklizeň. Přes zelený stín těch keřů si v dálce na jihu prohlíží hřeben, jemuž vévodí kostel Nanebevzetí Panny Marie v Repentaboru, obehnaný hradbami, které chránily ve středověku zdejší lidi jako plášť Panny Marie Ochranitelky na pamětihodném reliéfu v poutním kostele na Ptujské hoře, kde byli loni s dětmi. K té koruně na Repentaboru pozvolna stoupá zdejší krajina a vzhlíží k ní jako ke své matce. A v té široké rovině mezi tím leží drobné vesničky, políčka a vinohrady Krasu. Chudého, kamenitého, ale přece jako réva plného síly a odolnosti, ať bude klopýtat o cokoli.

Když dorazil do vinohradu, odložil svačinu a motyku, protáhl se a pomalinku udělal pár kroků prvním řádkem. Díval se, co réva právě dělá. Na keřích si z pupenů razily cestu první lístky. Vypadaly zatím víc jen jako malá ouška, taková včelí křídla. Vinohrad, celou zimu spící, se probouzel do nového jara a nového obdarování. Jak byla tahle půda kamenitá a skoupá na úrodu u obilí, kukuřice a jiných podobných rostlin, které vyžadovaly výživnou zemi s dostatkem vláhy, tak ji zbožňovala sebemrskačská réva, která se ráda pere o svůj život, nevzdává se snadno, chce se trápit a být trápena, chce trýznit, týrat nedostatkem, aby dokázala maximálně koncentrovat chuti, vůně a cukry ve svých hroznech.

Pak si nasadil slamák a začal s motykou v předklonu pocházet mezi řádky a kypřit půdu kolem kmínků. Všude bedlivě sledoval lístky, jestli už se na nich nezačínají objevovat skrvnky od padlí, které sem přišlo před nedávnem. Jeho děda ani otec nic takového neznali. Vinaří tady jen smutně pozorovali zničené hrozny, mrtvou úrodu, pohromu, která zabila jejich sny o vinobraní, jak prodají, poplatí, co kde mají dluhů, ale místo toho jen zkáza a bezmoc. Dlouho tyhle nemoci neuměli zastavit. Mnozí museli prodávat. Řada z nich přišla o své vinohrady i domy, opouštěli tenhle kraj, ve kterém se narodili, a mířili pryč, většina z nich za oceán. Už nikdy neuvidí Kras, tenhle možná zapomenutý kraj, ale požehnaný, jen jinak než tomu lidé odjinud rozumějí. Italové z Benátska jen kroutili hlavami, co na tomhle máte, co tady na tom vidíte. Nic tu neroste, jen bída na stromech a hlad na loukách. Ale lidi, kteří tu žili, to viděli jinak.

A pak přišla další katastrofa. Keře začaly všem schnout, přestaly rodit a umíraly. Radili se, ani nikdo nevěděl. Mnoho jich skončilo. Taky šli do Ameriky. Do fabrik, do sléváren tavit železo, válcovat plech nebo šroubovat auta. Zbylo jich jen pár. Fyloxera.

Tenhle vinohrad koupil, právě když na něm předchozí majitel zkrachoval. Rozmlouvali mu to, ale nedal si říct. Půjčil si v Terstu u banky Slavie, celý vinohrad vykopal, nasadil refošk znovu, tentokrát na roubovaných sazenicích, jak mu to radil učitel Kosovel, všechno poctivě vyhnojil, stříkal sírou plísně a skalicí padlí. A čekal.

Mezitím doma frflali. Tchyně. Švagrová. Kdy budou mít na tohle a kdy na tamto. Jak se to udělá s tímhle. A na tohle je třeba šetřit a ne pořád všechno do vinohradu dávat. A už brzy budou potřebovat vrátit peníze, co mu půjčili na ten zatracený vinohrad. Nechce přece poslat manželku vydělávat jako chůvu do Egypta, jako to dělali tak často ve vesnicích v širokém okolí. Poslouchal to pořád dokola. Ale čekal. Dělal, co bylo potřeba, a čekal. Sazenice musejí zakořenit, potřebují dostat čas, aby kořeny narostly natolik, aby dokázaly uživit celou rostlinu. Vystřihával zbytečné letorosty a hrozny, které keři braly sílu. Kypřil půdu kolem kmínků. Když bylo potřeba, nosil malým sazenicím i tady tak vzácnou vodu. A čekal.

Třetím rokem se dočkal první sklizně. Hroznů nechal na keřích raději míň, než bývá zvykem, ale byl slušný rok, urodilo se dobře, na první úrodu byly hrozny i docela velké a sladké.

„Buď zdráv, Jože!“

„Á, buď zdráv, kde se tu bereš, Antone?“

„Jdeme s dětmi ven, je konečně krásně, nemůžou se už dočkat jara. Nahoře na louce je nechám trochu poběhat,“ mávl učitel Anton Kosovel směrem vzhůru k návrší. „A co tvůj vinohrad?“

„Daří se, Antone, daří, už krásně obráží. Ani ty mrazíky a bóra, která přišla po Hromnicích a dula skoro dva týdny v kuse, těm mladým rostlinám neublížily a ten svah je přece jen maličko chrání.“

„Je to krásné místo, budeš tu mít skvělé víno.“

„Doufám.“

„No, musím, děti už tam pomalu budou, tak aby neprováděly nějaké lotroviny.“

Jože mu mávl na pozdrav a Anton vyrazil po cestě vzhůru do kopce. Jože se chtěl vrátit zpátky ke své práci, ale všiml si, jak na něj z cesty ještě hledí jeden žáček. Jistě, nejm