Tomaj, 1910
Autor: Aleš Kozár
Bylo ještě hodně brzo ráno. Sotva začalo za vzdálenými modrými hřebeny Snežniku svítat, byl na nohou. Na políčkách za domem má už teď hotovo, zaseto, osázeno, teď je to na přírodě, aby teplem a vláhou rozloupla semínka a vytáhla z nich nové rostlinky. Dnes ho čeká vinohrad. Rychle pokrmil drůbež a králíky, do šátku svázal kus chleba a vodu, v kolně sebral motyku a šel.
Bylo to kus cesty, nejdřív vesnicí do vrchu, u kostela doleva, po cestě vinoucí se nad domy a na jejím konci je. Od chalupy je to kus cesty, ale vinohrad má nádhernou orientaci k jihu a červenou minerální půdu, která z tohohle kusu pole dělá jednu z nejlepších viničních tratí široko daleko. Sytě karmínový teran, který z těchhle hroznů dělá, dává úchvatně bohatou chuť. Nejdřív na jazyce zajiskří minerály, pak ohřejí patro sametové chuti černého rybízu a ostružin, které podtrhne decentní dřevitost, jak víno leželo v dubových sudech ve sklepě. Pak se nadechne a do úst pustí po špetičkách vzduch, který povzbudí víno k rozmarné večerní náladovosti a něžnému polibku na dobrou noc. Ta chuť mu zpívá v hlavě, kdykoli tu pracuje nebo se jen tak prochází mezi řádky. Občas ho žena v žertu počastuje nějakým tím zevlounem, když se ve vinohradě zdrží až do západu slunce. Rád si sedne na velký balvan na jeho kraji, rozhlíží se po vinohradě, sleduje, jak se prodlužují ratolesti na jednotlivých hlavách, jak réva vykvétá, z téměř nepatrných kvítků se nalévá k hroznům, prodlužují se, rostou, začínají získávat svou barvu a postupně zaměkají, sládnou, těžknou, až je v podzimku čeká sklizeň. Přes zelený stín těch keřů si v dálce na jihu prohlíží hřeben, jemuž vévodí kostel Nanebevzetí Panny Marie v Repentaboru, obehnaný hradbami, které chránily ve středověku zdejší lidi jako plášť Panny Marie Ochranitelky na pamětihodném reliéfu v poutním kostele na Ptujské hoře, kde byli loni s dětmi. K té koruně na Repentaboru pozvolna stoupá zdejší krajina a vzhlíží k ní jako ke své matce. A v té široké rovině mezi tím leží drobné vesničky, políčka a vinohrady Krasu. Chudého, kamenitého, ale přece jako réva plného síly a odolnosti, ať bude klopýtat o cokoli.
Když dorazil do vinohradu, odložil svačinu a motyku, protáhl se a pomalinku udělal pár kroků prvním řádkem. Díval se, co réva právě dělá. Na keřích si z pupenů razily cestu první lístky. Vypadaly zatím víc jen jako malá ouška, taková včelí křídla. Vinohrad, celou zimu spící, se probouzel do nového jara a nového obdarování. Jak byla tahle půda kamenitá a skoupá na úrodu u obilí, kukuřice a jiných podobných rostlin, které vyžadovaly výživnou zemi s dostatkem vláhy, tak ji zbožňovala sebemrskačská réva, která se ráda pere o svůj život, nevzdává se snadno, chce se trápit a být trápena, chce trýznit, týrat nedostatkem, aby dokázala maximálně koncentrovat chuti, vůně a cukry ve svých hroznech.
Pak si nasadil slamák a začal s motykou v předklonu pocházet mezi řádky a kypřit půdu kolem kmínků. Všude bedlivě sledoval lístky, jestli už se na nich nezačínají objevovat skrvnky od padlí, které sem přišlo před nedávnem. Jeho děda ani otec nic takového neznali. Vinaří tady jen smutně pozorovali zničené hrozny, mrtvou úrodu, pohromu, která zabila jejich sny o vinobraní, jak prodají, poplatí, co kde mají dluhů, ale místo toho jen zkáza a bezmoc. Dlouho tyhle nemoci neuměli zastavit. Mnozí museli prodávat. Řada z nich přišla o své vinohrady i domy, opouštěli tenhle kraj, ve kterém se narodili, a mířili pryč, většina z nich za oceán. Už nikdy neuvidí Kras, tenhle možná zapomenutý kraj, ale požehnaný, jen jinak než tomu lidé odjinud rozumějí. Italové z Benátska jen kroutili hlavami, co na tomhle máte, co tady na tom vidíte. Nic tu neroste, jen bída na stromech a hlad na loukách. Ale lidi, kteří tu žili, to viděli jinak.
A pak přišla další katastrofa. Keře začaly všem schnout, přestaly rodit a umíraly. Radili se, ani nikdo nevěděl. Mnoho jich skončilo. Taky šli do Ameriky. Do fabrik, do sléváren tavit železo, válcovat plech nebo šroubovat auta. Zbylo jich jen pár. Fyloxera.
Tenhle vinohrad koupil, právě když na něm předchozí majitel zkrachoval. Rozmlouvali mu to, ale nedal si říct. Půjčil si v Terstu u banky Slavie, celý vinohrad vykopal, nasadil refošk znovu, tentokrát na roubovaných sazenicích, jak mu to radil učitel Kosovel, všechno poctivě vyhnojil, stříkal sírou plísně a skalicí padlí. A čekal.
Mezitím doma frflali. Tchyně. Švagrová. Kdy budou mít na tohle a kdy na tamto. Jak se to udělá s tímhle. A na tohle je třeba šetřit a ne pořád všechno do vinohradu dávat. A už brzy budou potřebovat vrátit peníze, co mu půjčili na ten zatracený vinohrad. Nechce přece poslat manželku vydělávat jako chůvu do Egypta, jako to dělali tak často ve vesnicích v širokém okolí. Poslouchal to pořád dokola. Ale čekal. Dělal, co bylo potřeba, a čekal. Sazenice musejí zakořenit, potřebují dostat čas, aby kořeny narostly natolik, aby dokázaly uživit celou rostlinu. Vystřihával zbytečné letorosty a hrozny, které keři braly sílu. Kypřil půdu kolem kmínků. Když bylo potřeba, nosil malým sazenicím i tady tak vzácnou vodu. A čekal.
Třetím rokem se dočkal první sklizně. Hroznů nechal na keřích raději míň, než bývá zvykem, ale byl slušný rok, urodilo se dobře, na první úrodu byly hrozny i docela velké a sladké.
„Buď zdráv, Jože!“
„Á, buď zdráv, kde se tu bereš, Antone?“
„Jdeme s dětmi ven, je konečně krásně, nemůžou se už dočkat jara. Nahoře na louce je nechám trochu poběhat,“ mávl učitel Anton Kosovel směrem vzhůru k návrší. „A co tvůj vinohrad?“
„Daří se, Antone, daří, už krásně obráží. Ani ty mrazíky a bóra, která přišla po Hromnicích a dula skoro dva týdny v kuse, těm mladým rostlinám neublížily a ten svah je přece jen maličko chrání.“
„Je to krásné místo, budeš tu mít skvělé víno.“
„Doufám.“
„No, musím, děti už tam pomalu budou, tak aby neprováděly nějaké lotroviny.“
Jože mu mávl na pozdrav a Anton vyrazil po cestě vzhůru do kopce. Jože se chtěl vrátit zpátky ke své práci, ale všiml si, jak na něj z cesty ještě hledí jeden žáček. Jistě, nejmladší Antonův syn. Zvídavý čipera, malý šestiletý Srečko. Antona znal už pár let, vídal ho při slavnostech v Sežaně, kde byl dřív řídícím učitelem a taky vedl kostelní sbor. Byl vzdělaný a hlavu měl otevřenou pro nové věci. Hodně četl a snažil se pomoct venkovanům tady na Krasu. Zdaleka ne každý měl pro to sluch. Sedláci jsou čeládka tvrdohlavá a těžko se přeučují na nějaké novoty, ale Jože pochopil, že Anton vždycky ví, o čem mluví, a dává to všechno smysl. A teď mu to pomohlo. Zachránilo mu to střechu nad hlavou a hospodářství, narozdíl od mnoha jiných tady.
Před dvěma lety se Kosovelovi přistěhovali sem do Tomaje. Od té chvíle se spřátelili ještě víc, leckdy přišel Anton za ním na vinohrad, někdy jen tak seděli a povídali si o tom, co se zrovna dělo v okolí, někdy přišel Anton s nějakou zprávou ze světa, kterou vyčetl v novinách, někdy jen mlčeli a koukali do krajiny. Rádi chodívali posedět i v neděli k večeru na farní zahradu. Otec Matija rád otevřel láhev teranu a nakrájel pár plátků pršutu a sýr a povídali. A pak i zpívali.
A Anton mu říkal: „Dobřes udělal, žes neodešel do té Ameriky. Ta réva, to je tvoje požehnání a tvůj úkol. Ty kořeny, co zapouští do země, jsou tvoje kořeny, tvoje pouto a tvůj domov.“
A otec Matija přikývl a do večerního ticha dodal jen: „Amen.“
****
Opatje Selo, 1919
Katarina seskočila z vozu. Byli doma. Skoro po třech letech harcování po světě zase doma. Tady v jejich vesničce Opatje Selo na Krasu. Jenže kde začít? Byla tahle hromada kamení ještě jejich domov? Když odcházeli, tady kousek stál kostel, kde je křtili, kde farář křtil jejich děti. Naproti domek, na návsi studna, do níž sbírali dešťovou vodu, pro kterou si chodili lidi z celé vesnice. Ta zůstala ještě jakž takž celá. Bez vody by tu nemohlo být nic, ale i tu vodu si tady na Krasu museli na přírodě vyvzdorovat, vynutit, ani ta nebyla jen tak zadarmo.
Cestou projížděli kolem plání, kde kdysi stály vinohrady. Teď tam byly jen pahýly a suchá tráva, pichlavé jalovčí a ruj. Stačilo něco přes dva roky, kdy tahle země patřila vojákům a nezbylo tu nic. Vůbec nic. Všechno jen pusté kamení. Jen od obzoru se pořád stejně dívaly vrcholky Škabrijelu, Čavnu, Nanosu, ještě víc k jihovýchodu Snežnik, dole pod ní leželo skoro celé Vipavské údolí a Gorica. Dobře bylo vidět, kam dolétly granáty dělostřelců a kam už ne. A co nedokázaly šrapnely, to dokonali vojáci, kteří zplundrovali a vyrabovali i to málo, co zbylo. Slyšela vyprávět, jak leckde vtrhli do chalup, ještě než odtamtud vystěhovali lidi, zbili je a co v chalupě za něco stálo, pobrali a odnesli, kdo se vzpouzel, toho ztloukli, muže, ženy, všechno jedno, oni tu teď byli páni. Teď to bylo jejich jeviště, scéna pro jejich divadlo. A teď viděla, co dokázali. Ne, banditi, ne cizinci, ale rakouští vojáci. Maďaři a Němci.
Postupně se vraceli i sousedé, lidé z jejich vsi, z okolních vesniček i samot. Ženy, děti a staří byli vystěhováni. Zbaveni domovů a posláni pryč. Někteří do táborů, někteří kamkoli, kde si je vzali. Katarina s dětmi jela s dalšími do Kralup nad Vltavou. Vzpomíná si na tu cestu klikatícím se údolím Vltavy, příkré srázy skal, které svíraly velkou, poklidně plynoucí řeku. Dlouhé dny trvající cestu do neznáma, k neznámým lidem, k novému neznámému domovu.
Včera se nepřítel pokusil rozšířit předevšírem získaný úsek Opatje Selo-Nova vas. Zatímco první a druhý den bitvy v sousedním jižním úseku marně pokoušel dobýt Jamlje, včera zaměřil svůj hlavní nápor proti našim pozicím u Lokvice. Tady měl proti sobě znovu alpskou pěchotu (náš lublaňský domobranecký pluk č. 27), která s příkladnou chrabrostí zadržela postupující pekelný oheň a pak krvavě odrazila v mnohočetných vlnách útočící nepřátelské zástupy. Také segedínský pěší pluk č. 46 je zmiňován pochvalně. Ale boj ještě neskončil. Stále znovu je třeba zdůrazňovat obdivuhodné činy našich statečných jednotek, které ve zřetelné menšině plní nadlidské úkoly.
Edinost, 15. října 1916
Vlak se pozvolna přibližoval ke stanici, až nakonec zastavil před nádražím. Cíl cesty. Ale nikomu se ven příliš nechtělo. Pomalu posbírali tu trochu věcí, které s sebou měli. Mlčeli a nejistě se po sobě dívali. Děti cítily to napětí, ale nedalo jim to a jako první začali po očku vyhlížet z oken vlaku na nástupiště. Čekali to, s čím se setkávali po celou cestu. Stáli vždycky někde na vedlejší koleji, mimo nádraží a čekali, až je pustí dál. Čekali, jestli se někdo slituje a přinese jim aspoň chleba. Překáželi. Všude a všem. Nikdo v téhle době neměl nazbyt. Zvykli si na to, že je venku nic zvláštního nečeká. Proč by to tady mělo být jiné? Ale věděli, že tady bude jejich cesta u konce. Že tady někde stráví příští měsíce, možná roky. Zatím to nevypadalo, že by válka měla nějak brzy skončit. Vojáci se sice zpočátku holedbali, že bude brzy hotovo a do švestek budou doma, ale nikde, v žádném koutě Evropy, kde se bojovalo, to nevypadalo na brzký konec bojů. A teď se rozhořely i boje u nich doma, když do války vstoupila Itálie. Se stejným holedbáním vojevůdců, jaké bylo slyšet před rokem z Vídně.
Katarina vzala do náruče své novorozeně, které porodila v táboře v Brucku, a vstala. Druhé dvě její děti už stály v chodbičce u dveří a čekaly na ni. Část ostatních spolucestujících už vystoupila na nástupiště. Před nádražím stála skupina neznámých lidí, kteří se vydali přímo k nim, jakmile viděli, že začínali vystupovat. Vedl je starší muž s prošedivělým vousem a laskavýma očima. Vedle něj kráčel muž v černém, duchovní. Ostatní, většinou ženy všeho věku, nesly v rukou džbánky s mlékem, chléb s máslem, povidlové buchty nebo trochu první jarní zeleniny a podávali to poutníkům. Nejdřív dětem, které to všechno brali hltavě do dlaní a do všeho se lačně zakusovaly. Tohle děti neviděly od posledních Vánoc, kdy byly ještě doma. Místní poklidně čekali, až se děti nasytí a z vlaku vystoupí i poslední návštěvníci. Ti už viděli, že je venku čeká výrazně jiné přijetí než na většině zastávek po cestě. Mezitím už se farář s vousatým mužem, který mohl být možná kralupský starosta, začali domlouvat s Vladem a Rikem, kteří se během cesty stali jakýmisi jejich neformálními vůdci.
Kralupští už byli připravení. Zpráva, že sem směřují vyhnanci z míst, kde se bojuje, sem přišla včas. Postupně si je rozdělili. Někteří odešli rovnou do sousedních vesnic, kde si je ti, co měli zrovna volnou světničku, brali k sobě, jiní se ubytovali v sálech místních hostinců. Další zůstali tady v Kralupech. Ti, co jeli sami, nebo šlo o postarší manžele, ještě našli místo v rodinách ve městě. Pro ostatní vymysleli místní improvizované spaní ve velkém domě za náměstím, kde byl velký sál. Katarina s dětmi se rozhlíželi po jeho prázdných zdech, které budou jejich domovem. Trochu rozpačitě, a přece vděčně. Na chodbě tekla voda, byla tam i toaleta a dalo se tam vařit. Na dnes jim místní připravili polévku, silný vývar se zeleninou. Z toho, co kdo doma nepotřeboval, se sešlo základní vybavení pro společnou kuchyni, kde budou teď společně všichni hospodařit.
Po celou dobu se s nimi místní snažili navázat hovor. Nebylo moc těch, kteří uměli německy. Čeština je slovinštině blízká, slyšeli spoustu známých slůvek, ale často se zasekli na nějaké drobnosti a nevěděli, jak dál, tak si pomáhali neurčitým pousmáním a pokrčením rameny. Vyptávali se jich na cestu, na jejich domov, na manžely a oni se jim snažili všechno pomalu vysvětlit. Byli milí, ochotní, zvědaví, cítili ze strany Čechů vstřícnost, ale Katarina taky v očích některých z nich pozorovala skrytou obavu a nedivila se jí. Byla válka, mnozí sotva vyšli s tím, co měli, a teď sem pošlou ještě tyhle slovinské chudáky. Budou mít dost, aby je všechny uživili? Kromě toho tu už měli uprchlíky z Přemyšle a v sokolovně vojenský lazaret.
Večer uléhala na matraci vedle svých dětí a za plachtou, kde spali další, kteří sdíleli jejich osud utečenců, už se ozývalo lehké ženské pochrupování. Její mrňousky už taky zmohla únava z dlouhého putování. Víčka se jí začala klížit hned, jak se natáhla. Úlevně si vydechla a položila ruku na blonďatou hlavičku malé Alenky. Pořád ale ještě cítila, jak se její tělo pohupuje v rytmu supícího vlaku. A připadalo jí, že její ruka, hladící Alenku po vlasech, cítí, jak se její malé tělíčko chvěje ve stejných vlnách.
Každé ráno ty vyčerpané, ztýrané, muže rozmístili po celé linii vodovodu od Škocjanu u Divače až k frontě, která sahala od Doberdobu přes Kostanjevici, Opatje selo a dál. Voda začala vodovodem téct na jaře roku 1916. Bída stavitelů vodovodu na Krasu byla nepopsatelná. Kolikrát jsem se na ty ruské kostlivce díval, když jsem kolem nich chodil na trh do Terstu… Krumpáče v kostnatých rukách, slabounké údery do zdejšího kamení, vedro, hlad, žízeň, bóra, mráz. Čím dál víc hrobů značilo trasu vodovodu.
Zlobec, A., V viharju prve svetovne vojne, 2010
Její Tine naštěstí docela často psal. Moc se toho sice na lístky, které chodily z fronty, nevešlo a ještě míň bylo věcí, o kterých směli napsat, ale hlavní byla stejně vždycky ta informace, že je naživu. Děti zrána pokaždé běhaly po ulici a číhaly, kdy se pošťák objeví, nebo aspoň drželi stráž za oknem, když venku pršelo a nedalo se skotačit venku. Nejstarší Alenka krátce potom, co přijeli do Kralup, začala spolu s ostatními dětmi chodit i do zdejší školy. Nebylo to nic jednoduchého, když spoustě věcí nerozuměly. Snazší to měli kluci, ve fotbale a lotrovinách brzy našli s místními společnou řeč. Děvčatům to trvalo trochu déle, ale paní učitelka pro ně měla velké pochopení a ve zbytku školního roku je nezkoušela, ale snažila se, aby se co nejdřív skamarádily s místními děvčaty, vymýšlela společné hry, při kterých se postupně učili i nová česká slovíčka, učila je písničky a dětská říkadla, která se po ní naše děti snažily opakovat, přinášely je domů a dokola se předváděly před maminkami, aby viděly, co už česky dovedou říct. Bavilo je to, čeština jim připadala legrační a mnohým slovíčkům se podvědomě uculovaly. En ten týky, dva špalíky. Večer se s nimi často Katarina modlila česky: Andělíčku, muj strašničku, opatruj mi mou dušičku…
Kdo z nich aspoň trochu mohl, snažil se být podle svého prospěšný. Na vesnicích se ženy zapojily do starostí o domácnost a o zahradu či pole a svou snahou dávaly najevo vděčnost svým ubytovatelům za střechu nad hlavou. Řada z nich začala docházet do místního cukrovaru a dalších podniků, rychle si zvykli na novou práci a pro svou pracovitost a vstřícnost je měli lidi rádi.
Neměli zprávy o tom, co se děje s jejich vesnicí, s jejich domy, třebaže se i v českém tisku objevovala jména míst, která dobře znali, jako Gorica, Vipava, Tolmin, Bovec, Kobarid, Most na Soči. Tam se válčilo. Tam všude. Tam někde byly zákopy, pozice dělostřelců, kulometná hnízda.
Občas za nimi chodil na návštěvu otec farář. Snažil se pomoci dobrým slovem, poradit, kde co můžou sehnat, jak co v jejich městě funguje a oni mu byli velmi vděční. Tlumočil jim, co se psalo v novinách o prudkých bojích v údolí řeky Soči a na Krasu. Útok jedné strany střídal ofenzívu druhé armády. Děti se často ptávaly, mami, jak vypadá válka, viď, že vyhrajou naši a zaženou Italy daleko z hor do jejich nížiny a my zase budeme moct klidně chodit na trhy do Terstu, koupat se v moři poblíž zámku Miramare nebo v Barkovljích. Budou moc jít na návštěvu ke strýci do Tomaje, který měl vinohrad a oni chodili mu pomáhat při vinobraní. Děti si často vyprávěly, co všechno budou doma moct dělat, kam půjdou, jaké oblíbené hry budou hrát, chyběla jim jejich oblíbená jídla, pršut, sušené fíky, mineštra z mořských ryb. Tady nic z toho nebylo. Byly ale většinou rády za cokoliv, nedělalo jim potíže jíst třeba škubánky, mnohem víc je trápilo to vyslovit. Legraci měly z knedlíků, spíš než do divné světlé omáčky si je namáčely do čaje a jedly tak. Zato když v pozdním létě hospodyně dělaly sladké ovocné knedlíky, mohly se po tom děti utlouct. Všeho bylo málo, ale jestli se dalo něčeho opatřit ještě dostatek, tak to byl cukr, který po hrstičkách nosili domů v kapsách kalhot a sukní ti, co pracovali v cukrovaru.
V neděli vyráželi všichni pohromadě do kostela. Krásného a nového. Oproti těm, které znali z okolních vsí doma ve Slovinsku, byl tehle mnohem větší. A taky nový, sotva stihla zaschnout malta ve zdivu. Byl zasvěcený Nanebevzetí Panny Marie. Stejně jako starý kostel na Repentaboru, kam chodili společně se strýcem z Tomaje po vinobraní poděkovat za úrodu. Jen ten jejich měl zdi z místního tvrdého kamene, šedého, hrubě opracovaného, ale tak důvěrně známého, stejného, z jakého byly na Krasu postavené všechny starší domy. Kamene, který byl všude kolem. Který byl součástí celého jejich života, všech prací, které doma dělali, cest, na kterých ho míjeli, šlapali po něm nebo o něj zakopávali. Tenhle kostel v Kralupech byl sice obdivuhodně štíhlý a vysoký, ale postavený z hladkých červených cihel, tak vzdálený stavbám, které si pamatovali z domova. Zvonice u nich stávaly obyčejně vedle kostela, bývaly nižší a robustnější, aby odolaly prudké bóře, která tu v zimě často vála a dělala paseku na taškových střechách, které někde neuchránily ani kameny, kterými zatěžovali okraje nízkých střech. Ale tenhle domov byl daleko. Hrozně daleko. A okamžik, kdy se tam vrátí, tak strašně nezřetelný. Vlastně v nedohlednu. Vrátí se vůbec někdy?
Dosud jsem neviděl opravdu zákopy. Ale karta se obrátila. Nový šikovatel mne již nešetřil, posílal mne s menáží též do zákopu 2 krát neb 3 krát týdně. Poprvé jsem šel do zákopu se starším Maďarem Jurišem a kuchařem. Dosud mám vše v paměti. Náš pluk byl v zákopech u Sant Martina. Šlo se z tábora po západu slunce. Po silnici okolo vísky „Lokvice“, prázdné, vystěhované. Za touto dědinkou byla na rozcestí kaplička s obrazem P. Marie. Kdykoli sem šel do zákopu, vždy jsem vroucně pohladil zrakem obraz ten a myslil: zda pak se spolu zas pozdravíme, až půjdu nazpět ze zákopu. A kdykoli sem šel zpět, zbožně sem pohlédl k obrazu tomu.
Zápisky vojína Václava Kasala z fronty, duben 1916
Postupně se tu mezi těmi rozvalinami scházeli někdejší sousedé a jeden druhému pomáhali dát do pořádku jednotlivá stavení, vyklidit popadané zdivo, vytřídit, co ještě šlo použít a co ne, zrýt a uhrabat zarostlé záhonky a políčka a osít. Na každé té maličkosti záleželo, aby to místo obnovili jako svůj domov.
Mnoho lidí se na Kras nevrátilo. Některým se zalíbilo v jejich novém domově. Našli si novou práci, kde vydělali víc, než dřinou na zdejších vinohradech, v kamenolomech, v továrnách v Gorici a Terstu. A měli tam i modernější bydlení s vodovodem a kanalizací místo jejich malých pokojíků s kuchyní s otevřeným ohništěm, kde byl pořád cítit kouř. Možná jim taky chyběla ta křovím zarostlá krajina s hřebeny Trnovského lesa na obzoru a mořem na jihu, ale lákal je nový začátek, chtěli zapomenout na ten stesk a důvod, proč museli odejít, proč jim bylo vzato, co bylo jejich, místa jejich mládí, dospívání, jejich prvních lásek, místa práce i odpočinku. Válka to z nich vyrvala i s kořeny. Už nebylo, kam se vracet.
Nebylo rodiny, které by někdo nescházel. Mužů se vrátila hrstka. Daleko víc jich zůstalo tam kdesi v cizí zemi. Jejich hroby jsou roztroušené na všech možných frontách téhle války. Rodiny dostaly jen malý lístek, který oznamoval, že už se nikdy neuvidí. Katarina plakala dlouho. Ale snažila se, aby tím netrápila děti. A to své nejmenší on nikdy ani neviděl. Ale právě kvůli nim to nesmí vzdát. Musí se vrátit a začít znova. Najít v sobě sílu vytrvat. Být tu pro ty malé. Jen tohle teď může pro svého Tina udělat.
Dvanáctá bitva na Soči, zahájená útokem na život a na smrt, včera začala úspěchem. V sedm hodin ráno začaly dělostřelecké jednotky své dílo zkázy. O hodinu později přešla pěchota v bouři, dešti a sněžení do útoku. Počasí a hory vystavily jednotky mimořádně obtížným podmínkám. Nepřítel se úporně brání. Ale italská bojová fronta byla už v poledne mezi Rombonem a Avčemi na několika místech prolomena. Alpské oddíly obsadily Bovec, německé oddíly vrhly v prvním náporu nepřítele dál na jih. Na Sv. Gabrielu, u Gorice a na krasové planině vytvořily lokální akce předpoklady pro další boje. Dělostřelba narostla v těchto místech na obou stranách do veliké síly. Do večera bylo nahlášeno více než 10.000 zajatců.
