Stadion Bežigrad, Ljubljana
Autor: Aleš Kozár
Sportovní stadion v lublaňské čtvrti Bežigrad vznikal ve 30. letech 20. století podle návrhů architekta Jože Plečnika. Po válce sloužil především jako fotbalový stadion, dnes se nevyužívá a čeká na rozhodnutí o opravě a budoucím využití.

Stadion arhitekta Jožeta Plačnika (Foto: Janko Rath)
„Ty volééé!“
„Ty krávo, proč to dává šajtlí? Co tam dělá, dyť to by dal i slepej! Copak se tomuhle dá fandit, za chvíli budem rádi i za remízy se šmudlama z NK Domžale! Katastrofa! Dem na pivo!“
„Zdar, Dragane, dej nám to jako vždycky!“
„Tady to máte. Jak jste dopadli?“
„Pukli jsme 0:3…“
„Tak to máš kliku, že ses nevsadil, že výhra Olimpije je jasná, že sežereš boty.“
„Eště se směj. Takhle to přece neni dál možný. Nejslavnější lublaňskej klub a takový dřeváci. Za co je platěj, dyť z toho úplně bolej voči.“
„Jo, a slyšel jsem, že vám prej co nevidět zavřou stadion.“
„Jo, páč z tribuny začínaj odpadávat cihly a maj strach, že je fanoušci budou po takovejchhle zápasech házet po hráčích…“
„Pojď, sedni si sem, ať si máme s kým povídat. Vždyť tu stejně nikoho nemáš. Teď už kloudně po zápase nikdo na pivo nejde, Tone je celý tejdny v Bavorsku ve fabrice, Ivan zdrhnul od manželky a odstěhoval se za tou blondýnou do Mariboru, Andrej teď řídí pobočku svý firmy někde v Kuala Lumpuru a ty mladý na to nejsou. Ty hovno vědí, co je to věrnost fanouška, co to je fandit, i když prohráváš s FC Vidlákov 4:0 a slintáš blahem, když se nesestoupí. Jak máš v týmu někoho, kdo dá víc než tři branky, tak ho hned kupujou na přestup do druhý rakouský ligy, tak se ti pomalu každej měsíc mění základ mančaftu a kterej trenér s tímhle něco může udělat. Nejsou výsledky, nejsou sponzoři. Nejsou prachy, začnou hráči odcházet sami, i kdyby měli v NK Aluminij Kidričevo cvrnkat kuličky. Co by na to řek slavnej Srečko Katanec? V jeho časech sem chodilo na fotbal klidně i vosum tisíc lidí. Nádhera, co bysme za to dneska dali… Teď aby se fanoušci pomalu skládali hráčum na kopačky…“
„No ale řekni, kolik klubů u nás může říct, že hrálo s Liverpoolem, AC Milán nebo Benfikou Lisabon.“
„No ale taky jste od Milána dostali pěkně na prdel.“
„No dobře, ale viděls tady Marka van Bastena, Franka Rijkaarda, Jeana Pierra Papina, Franka Baresiho, Ruuda Gullita, co jméno, to legenda, dyť voni ten rok byli ve finále Ligy mistrů, co bys chtěl víc? Snad jedině Maradonu… Ale vem si, co zdi toho stadionu pamatujou, takový slavný mače, ty emoce, ta atmosféra, chápeš?“
„No, a nezapomeň taky, jak tu v den Hitlerovejch narozenin ve čtyřiačtyřicátým přísahali Rupnikovi slovinský domobranci, že ruku v ruce s esesákama zlikvidujou všecky slovinský komunisty! To bylo taky tady!“
„No jo, ty abys do toho netahal hned politiku. Já mluvim vo sportu, kurva!“
„Já vim. Ale to já jenom, když jsi mluvil o tý slávě a emocích tady!“
„Ale houbeles, do čeho mě to chceš vmanipulovat?“
„No né, to tu prostě bylo, nad stadionem hákovej kříž, na tribuně Obengrupppenführer SS, Deutschland, Deutschland über alles, to byl tenhle stadion.“
„Hele, nechtěj mě nasrat. Dyť ty naši kluci slovinský hovno věděli, která bije. To máš jako kdyby někdo, kdo fandí Partizanu Bělehrad najednou začal fandit Crvený zvezdě. Nebo kdo fandil Chelsea, začne fandit Arsenalu. Nebo Real a Barcelona. Dyť to nejde. To přece není vůbec možný. To je absolutně vyloučený.“
„No právě, jenže tak to bylo. Možná je donutili, možná to některým nebylo moc po chuti, to já nevim, ale tohle je taky ve zdech toho stadionu, tak jako je to v krvi tohohle národa.“
„Co? Jako že jsme všichni nacisti?“
„Ale jasně že ne. Ale ta rozdvojenost právě. To, že jsme tu byli ne my a oni, náš národ a ty druhý, co jsou nepřátelé a chtějí nás zničit, ale my jsme stáli před volbou mezi dvěma diktaturama, dvěma svinstvama a ani jedno nebylo dobře. A nebylo nic mezi tím.“
„Lidi šli podvědomě víc s těma, u kterejch cejtili menší ohrožení národní existence. A to byli komunisti. Jak to myslej Němci a Italové, to muselo bejt jasný přece každýmu už od první války, hned jak začal Mussolini válcovat naše lidi v Terstu, na Krasu, Istrii, v Gorici a jinde.“
„Hele, nech si ty přednášky, ty jeden intelektuále. Já sem přijdu, že chci spláchnout tu mizérii na hřišti, a ty na mě s fašounama. To chce to srdíčko, rozumíš, srdíčko!“
„Na to nemám argumenty. Dáš si ještě jedno?“
„Dám, dík. Ale stejně je to krásnej stadion, viď?“
„To von je, ale spíš jako kulturní památka na sokolský slety, než že by to připomínalo stadiony, na kterejch hraje Barcelona nebo Bayern.“
„To se pleteš. Ty byly Orlí slety! Orlové chtěli tenhle stadion postavit, ale žádnej svůj slet tu nikdy neměli. Než ho Plečnik dostavěl, tak je zakázali. Takže slet si tu organizovali akorát tak katolíci, když tu měli takovej ten svůj modlitební kongres nebo co.“
„Jo proto oni vždycky v televizi řikaj, že je to svatostánek…!“
„No, nevim, jestli až takhle, ale to máš jedno.“
„No ne, jedno… Abysme jim to nemuseli v restitucích třeba vracet…